Když jsem byl malý a posléze mladý, nejednou jsem vzhlížel k obloze a při pohledu na letadla a čáry zanechávané za nimi snil o tom, jaké by to bylo, kdybych také někdy někam letěl. Ale nedělal jsem si žádné iluze, že by k tomu mohlo někdy dojít. Představoval jsem si, že letenky jsou drahé a v naší socialistické zemi jsou navíc jenom pro někoho, pro lidi, kteří jsou nejvíce zadobře s režimem nebo pro cizince.
Ale jednoho dne se to změnilo. Bylo mi už přes třicet, kdy jsem se v letadle poprvé ocitnul i já. A pochopitelně to pro mě byl neopakovatelný zážitek. Který se pak ale opakoval. A dnes už bych těžko spočítal všechny lety, jež jsem absolvoval, těžko bych vyjmenovával všechny letecké společnosti, a už vůbec bych nespočítal, kolik tisíců nebo spíš statisíců kilometrů už jsem uletěl. Jedno je ale jisté. A sice to, že navzdory tomu, co jsem nalétal, dodnes u letadel na letištích žasnu.
Žasnu nad tím, jak se může něco takové vůbec odpoutat od země. Jistě, už dávno vím o vztlaku a obtékání vzduchu kolem křídel, ale stejně. Udivuje mne, jak velkou sílu musí mít motory takových letadel, když se mohou letadla rozjet a následně i vznést klidně i se stovkami pasažérů a jejich zavazadly. Žasnu, jak je to zařízené, že se dá v letadlech dýchat, i když se pohybují ve výškách, kde už je pro nás nedýchatelno, a že tam nezmrzneme, i když jsou vnější teploty klidně i desítky stupňů pod bodem mrazu.
Žasnu nad přístroji v kokpitu, které zajišťují, že se neztratíme, a žasnu i nad autopiloty a počítači, které dokážou řídit letadla i místo pilotů. Žasnu, jak umí piloti s těmi různými displeji, pákami a dalšími udělátky pracovat, aniž bychom z nějakého důvodu spadli. A obdivuji i mechaniky, kteří takhle velké, složité a drahé stroje dokážou udržovat v dokonalém stavu.
A také žasnu nad nejednou krásnou letuškou. Což už ale nemá s technikou nic společného.