O tom, že jsme každý jiný, není sporu. Máme také rozdílný náhled na svět i na to, co považujeme za krásné. Z tohoto úhlu pohledu je pak poměrně zvláštní, že některé druhy zvířat jsou obecně považovány za roztomilé, zatímco jiných se naprostá většina lidí štítí. Je tedy jasné, že existují určité znaky, které v nás univerzálně vyvolávají určité pocity.
Jedním z těch nejdůležitějších, podle kterých určujeme „roztomilost“, byť podvědomě, je velká hlava s plochým čelem. Typickým příkladem jsou zde někteří psi a kočky. Pokud má zvíře takovýto znak, pak se nám s největší pravděpodobností bude líbit.
K tomu však patří také velké oči a malý nos. Tyto znaky dohromady mají především mláďata, avšak najdeme je i u mnoha dospělých druhů. A jsou to právě ty, které považujeme za roztomilé, a to bez ohledu na to, o jaký konkrétní druh se jedná.
Pokud jde o tělo, tak to by mělo být kulaté se silnějšími končetinami, ideálně dvěma předními a dvěma zadními. Vyšší počet nohou, případně nohy nitkovité, jako má hmyz nebo pavouci, nás naopak odrazuje, stejně jako článkovité tělo.
To vše samozřejmě není žádnou náhodou. Tyto rysy totiž mají i lidské děti. Jednoduše řečeno to znamená, že při pohledu na psa či kočku nebo jiné roztomilé zvíře se nám do těla vyplavují oxytociny, hormony štěstí, které jsou produkovány při kontaktu s dítětem a slouží k tomu, aby k sobě matku a dítě připoutaly.
Vzniká tedy otázka, jak moc bychom se v případě zvířat měli spolehnout na své pocity a instinkty, zvláště když jsme doslova naprogramováni k tomu, abychom preferovali určité znaky, bez ohledu na nebezpečnost konkrétního zvířete. Pokud se totiž pokusíme například pohladit medvídě, s největší pravděpodobností to pro nás neskončí dobře.
Proto bychom ve styku se zvířaty neměli zapomínat na zdravý rozum a především na opatrnost. Té totiž není nikdy nazbyt, a zvláště ne v tomto případě.